Olšanské zamyšlení

Je to necelých 6 let, co jsem na Olšanském hřbitově byla poprvé. Tehdy to byla taková strojená povinnost a přetvářka. Bohužel. Ovšem školní výlety nejsou úplně nakloněny tichému rozjímání a troufám si říct, že ani návštěvě tak vážného místa jako je hřbitov na Olšanech. Dnes bych ale ráda napsala o tom, jaká byla moje druhá návštěva zde.

Šla jsem sem s jasným cílem a to navštívit dva konkrétní hroby. Hroby lidí, které obdivuji a jsou mi velkou inspirací. A taky protože jsem to slíbila a i když na nic tak hloupého jako je koncept slibu nevěřím a tudíž ani nic neslibuji. Jenže tohle bylo jiné. Slíbila jsem Janu Palachovi na ulici Jana Palacha (nežertuji, tak se to skutečně seběhlo!), že navštívím jeho hrob a uctím tak jeho památku. A zároveň jsem si už delší dobu pohrávala s myšlenkou, že navštívím hrob Karla Havlíčka Borovského. Shodou okolností jsem dva dny předtím obdržela do schránky kopii nové knihy od K. Meixnerové - Národní opruzení 2. Kdož jste již četli, alespoň začátek, možná chápete, že i tím to bylo pro mě náročnější. Číst o jeho smrti z pohledu někoho, kdo ho miloval... ale to jsem trochu odběhla od slibu k četbě. Při mé poslední návštěvě Prahy nevyzbyl čas i přestože byla třídenní. Musím říct, že slavit přijetí na vysněný obor na univerzitě v Brně, návštěvou hlavního města, je lehce úsměvné.

Tedy konečně k onomu hlavnímu! Po čtvrté odpolední jsem se konečně dostala opět do ulic Prahy, mířila jsem lehce zdráhavě k tramvajové zastávce a občas zaujatě koukala do mapy kudykam. Ulevilo se mi, že nemusím shánět svíčky, protože kamarád u kterého jsem nocovala, byl tak laskav a dvě čajové mi věnoval. Děkuji, J.! Trochu jsem to pomotala a i na tak jednoduché trase jako je jízda přes 3 zastávky a pak krátký úsek chůzí, jsem zabloudila a vystoupila jinde, než jsem podle velevzdělaných špiclovacích map, měla. Naštěstí jen o kousek. Ovšem pohled na Žižkovskou televizní věž mi učaroval a tak jsem se ještě chvíli motala kolem, než jsem nasedla na správnou tramvaj. Intuitivně jsem zamířila logickou cestou ke vchodu, což jak se ukázalo, nebyl žádný hlavní vchod, ale "jen" vchod boční s novou obřadní síní. Začetla jsem se do informační tabule, ale moc mi toho neprozradila. Navíc jsem si musela pospíšit, bylo krátce po šesté hodině podvečerní a zavíračka v 7 se neúprosně blížila. Vydala jsem se tedy doleva a šla rovně dál. Prohlížela jsem si některé hroby pečlivěji něž jiné, dokonce jsem si i do notýsku zapsala, které z nich mě zaujaly a proč. O tom, zda to tu popíšu musím ještě popřemýšlet. něco jiného je sbírat takové informace pro sebe a něco jiného je publikace na internetu. Sic hřbitov v centru města a veřejně přístupný, stupeň soukromí, které tato dvě místa poskytují, je neoddiskutovatelně odlišný. A ještě, že tak. Jeden nápis bych ale přeci jen ráda odcitovala.

Je vyryt na hrobu stavitele Gustava Housky:

VŠE ZMIZÍ
JEN STOPY TVÉ LÁSKY
A PRÁCE ZŮSTANOU

Toho dne jsem viděla ještě mnoho hrobů (některé mě zaujaly natolik, že jsem si je i zakreslila) a daleko více jmen. Dostala jsem od hlídače i malou mapu, kterou mám stále ve svém notýsku. Můj čas na hřbitově se krátil vymezen přísnou otvírací dobou a odjezdem vlaku zpět domů a já byla ráda, že jsem stihla zapálit ony dvě svíčky, se kterými jsem sem přišla. U Jana jsem si pobrečela, u Havlíčka jsem nechala skromný a soukromý vzkaz, který už dávno smyl déšť. Jedno však ve mě zůstává a to je touha vrátit se zpět na hřbitov a (nejen) do té doby na sobě usilovně pracovat, neboť nelze budovat pevných základů bez lásky. Tak jistě tušili i pozůstalí pana Housky, když mu ona slova tesali na hrob.



Komentáře